Výstup na Gerlachovský štít

Gerlachovský štít je svými 2655 metry nejvyšší horou Slovenska, Vysokých Tater, zároveň celých Karpat, ale nebylo tomu tak odjakživa. V 18. století se považoval za nejvyšší horu Tater Kriváň, někteří udávali Ladový štít nebo Lomničák. Až v roce 1838 zjistil Ľudovít Greiner, že nejvyšší je právě Gerlach. Veřejnost toto na tu dobu odvážné tvrzení přijala až o třicet let později. První výstupy na Gerlach podnikali lovci a botanici, prokazatelně první člověk, který stanul na vrcholu byl roku 1834 Ján Still.

Výstup na Gerlach není technicky nijak zvlášť náročný, ale nevyplácí se ho podceňovat. Jednak je to orientačně dost náročná hora, kde se člověk může snadno ztratit nebo dostat do problémů s nástupem i sestupem fyzicky náročná a v neposlední řadě nevyzpytatelné tatranské počasí, které se mění často doslova z hodiny na hodinu. Jakmile padne mlha nebo bílá tma, nepoznáte jeden šutr od druhýho a snadno ztratíte směr.

Na Gerlach vede spousta výstupových cest. Komerčně horskými vůdci je nejvyužívanější Velickým žlebem nahoru a Batizovským dolů. Jedná se víceméně o přechod z východu na západ. Méně využívaná je z jihu Dromedárov chrbát, která vede přes Gerlachovský kotel. Ten je z dálky dobře vidět a je pro tuto horu charakteristický a nezaměnitelný. Další často využívaná cesta vede Tetmajerovým žlebem ze západu, za Batizovským plesem nebo Gipsyho (Tatarkovou) ferratou z východu. Obě tyto cesty se napojují na Martinku, která je jedna z nejlehčích ryze horolezeckých cest na střechu Slovenska, ale také fyzicky a časově nejnáročnější. Je to krásná a dlouhá hřebenovka, která patří mezi nejhezčí věci v Tatrách a proto jsme si ji vybrali i my

Vyrazili jsme na Slovensko půlnočním vlakem z Olomouce. Noční cesta vlakem nese svoje útrapy a nedostatky, ale vzhledem k časovým okolnostem nebylo k zbytí. Kolem páté jsme přijeli z Popradu zubačkou do Sterého Smokovce, rozlámaní z vlaku a nevyspaní jsme začali po žluté dupat nahoru k Sliezskému domu.